Kdybych mohla vrátit čas a někdo by mě zastavil v okamžiku, kdy jsem poprvé držela svého syna v náručí, a řekl mi:
„Dobře poslouchej.
Tohle dítě bude celý tvůj svět.
Budeš ho milovat víc, než si dnes umíš představit. Budeš znát každý jeho úsměv, každý pohled, každý strach. Budeš se smát jeho vtipům, i když nebudou vtipné. Budeš na něj pyšná. Budeš se o něj bát. Budeš ho chránit celou svou bytostí.
A jednoho dne přijde chvíle, kdy ho budeš muset pustit.
Přijde den, kdy se dozvíš, že umírá.
Přijde den, kdy budeš prosit o zázrak.
Přijde den, kdy budeš sedět vedle jeho postele a dala bys cokoli na světě za to, aby to všechno byla jen noční můra.
Přijde den, kdy se ti zlomí srdce způsobem, který si dnes nedokážeš ani představit.
A přijde ráno, kdy vejdeš do jeho pokojíčku a budeš vědět, že už nikdy neuslyšíš jeho hlas.“
A pak by se mě zeptal:
„Chceš to i tak?“
Ano.
Bez jediné vteřiny váhání.
Ano.
Protože i kdyby mi někdo tehdy ukázal všechny slzy, které kdy vypláču.
I kdyby mi ukázal všechny noci, kdy budu sedět ve tmě a přát si, aby to byl jen zlý sen.
I kdyby mi ukázal všechny chvíle, kdy se mi bude stýskat tak moc, že nebudu moct popadnout dech.
I kdyby mi ukázal bolest, která mě bude provázet po zbytek života.
Pořád bych si vybrala jeho.
Se vším.
Když o tom všem přemýšlím, uvědomuji si jednu věc.
Ano, přišla jsem o svého syna.
A ano, je to ta největší bolest, jakou jsem kdy poznala.
Ale kdybych si měla vybrat, čeho se bojím víc, odpověď znám.
Bála bych se života, ve kterém bych ho nikdy nepoznala.
Života, ve kterém bych nikdy neslyšela jeho smích.
Nikdy neviděla jeho oči.
Nikdy nedržela jeho malou ruku ve své.
Nikdy nezažila, jaké to je být právě jeho mámou.
Života, ve kterém by neexistovala jediná společná fotografie.
Jediná vzpomínka.
Jediné objetí.
Jediné „mami“.
Protože pak by nezůstala bolest.
Nezůstalo by vůbec nic.
A právě ta představa je pro mě mnohem děsivější než bolest, kterou si nesu dnes.
Žádné my.
To by byla skutečná prázdnota.
Protože bolest přišla až na konci.
Ale před ní byl celý život.
Možná krátký.
Možná mnohem kratší, než měl být.
Ale byl skutečný.
Byl naplněný láskou.
A byl náš.
Ano, ztráta dítěte je ta největší bolest, jakou jsem kdy poznala.
Je to bolest, která člověka navždy změní.
Bolest, která se usadí hluboko v srdci a stane se součástí každého dalšího dne.
Neodchází.
Jen se člověk naučí nést ji spolu se vším ostatním.
A přesto…
Kdybych si měla vybrat mezi touto bolestí a životem, ve kterém bych svého syna nikdy nepoznala.
Vybrala bych si tu bolest.
Znovu.
Protože život bez ní by znamenal život bez něj.
Některé dary jsou tak vzácné, že za ně člověk zaplatí i zlomeným srdcem.
A přesto ví, že ta cena stála za to.
A život, ve kterém by nikdy nebyl Matyáš, není život, který bych si kdy přála žít.
Matyáš mi dal víc lásky, než kolik bolesti mi jeho odchod vzal.
A být jeho mámou bylo, je a navždy bude tím největším darem mého života.
A za ten dar budu vděčná navždy.