Smrt
Možná jedno z nejvíc vytěsňovaných slov dnešní společnosti.
Slovo, které šeptáme místo toho, abychom ho vyslovili nahlas.
Slovo, které schováváme za věty „odešel“, „usnul“, „už tu není“.
Slovo, kterého se bojíme tolik, až jsme ho vyhnali z běžných rozhovorů, z domovů, skoro i z vlastních myšlenek.
Bojíme se o ní mluvit.
Bojíme se vyslovit ji nahlas.
Bojíme se mluvit o vlastním odchodu, o vlastním pohřbu, o tom, co bychom si jednou přáli.
Protože někde hluboko v sobě máme pocit, že když o smrti budeme mluvit, dáme jí pozvání.
Jenže smrt žádné pozvání nepotřebuje.
Nikdy nepotřebovala.
Ona si cestu najde sama.
A možná právě v tom je jediná skutečná spravedlnost života.
Že smrt si nevybírá.
Nepřijde jen k těm špatným.
Nepřijde jen ke starým.
Nepřijde jen k nemocným.
Nepřijde jen k těm, kteří jsou připraveni.
Přijde ke každému z nás.
Ke každé rodině.
Do každého domu.
Za každou láskou.
Někdy po dlouhém životě.
Někdy po těžké nemoci.
Někdy během jediné vteřiny, která rozdělí svět na předtím a potom.
Ať chceme nebo ne, jednou zaklepe na každé dveře.
A někdy ani nezaklepe.
Prostě vejde.
A přesto máme pocit, že bychom o ní neměli mluvit.
Že je morbidní přemýšlet nad tím, co by po nás jednou mělo zůstat.
Jak bychom chtěli odejít.
Ale smrt patří k životu úplně stejně jako narození.
Stejně jako první nádech dítěte patří k životu i ten poslední.
Jen jsme si ze smrti udělali tabu.
Strašáka.
Nepřítele.
Zavřeli jsme ji do nemocnic, za dveře hospiců, do ticha a strachu.
Jako bychom si mysleli, že když o ní nebudeme mluvit, možná si nás nevšimne.
Jenže ona existuje.
Sedí vedle života od první vteřiny.
Od našeho prvního nádechu jde celou dobu s námi.
A možná bychom se měli naučit přijmout, že stejně jako máme právo mluvit o tom, jak chceme žít, máme právo mluvit i o tom, jak bychom si přáli jednou odejít.
Máme právo říct, jaký poslední moment bychom si přáli.
Jakou hudbu. Jaká slova. Jaké ticho.
Protože smrt není opak života.
Smrt je jeho součást.
A možná největší tragédie není to, že zemřeme.
Možná největší tragédie je, že žijeme s pocitem, že máme čas.
Že pořád věříme na zítra.
Na až bude víc času.
Na někdy jindy.
Na jednou.
Odkládáme rozhodnutí.
Odkládáme sny.
Odkládáme slova, která měla zaznít.
Odkládáme život na vhodnější dobu, která možná nikdy nepřijde.
A přitom pravda je krutě jednoduchá:
Nikdo z nás neví, kdy uslyší to zaklepání.
A přesto jednou budeme muset otevřít.
I když budeme prosit o ještě jednu hodinu.
Ještě jeden den.
Ještě jednu možnost.
Jenže smrt se neptá, jestli jsme připraveni.
A dveře si nakonec otevře sama